Životní příběh | Fit s Májou
  • Facebook
  • Instagram

MH Výživové poradenství

Valašské Meziříčí

Havlíčkova 1191

 75701

mariehajdikova2@gmail.com

Tel: 734 572 032

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

CESTA Z USTRAŠENÉ HOLČIČKY NA ÚSPĚŠNOU A ŠŤASTNOU ŽENU

Začnu mou minulostí. Ukáži Vám svůj úhel pohledu a je jen na Vás co si z toho odnesete, čemu uvěříte a které informace se pro Vás stanou důležitými a stěžejními. Ráda bych Vás tak motivovala k tomu abyste se zamysleli nad svými životy a také předala myšlenku toho, že v tom nejste sami a že je tady někdo, kdo to také neměl v životě lehké, ale snaží se pracovat na sobě, pomáhat lidem kolem sebe a učit je, že to je především o tom, z kterého úhlu pohledu se na své problémy podíváte, jak se k nim postavíte a jak je budete ochotni přijmout, prožít ty pocity a mít se rádi takové jakými jste a také abyste věděli, že pokud máte sny, dokážete cokoli, protože si to dovolíte. Dovolíte si býti šťastnými.

Své dětství znám do 5ti let především z vyprávění mé tehdy nejbližší rodiny. Můj příběh začíná tím, že mě v mých necelých dvou letech opouští moje matka, která už od mládí dělala velké problémy mojí babičce a dědovi. Když se zamýšlím nad tím, proč mě i sestru opustil již v raném dětství, vnímám, že to není chyba pouze její, ale také lidí, které měla okolo sebe za dobu svého vývoje, nicméně každý má možnost volby. Ona si vybrala cestu alkoholu, drog a nevedla dobrý život. Prarodiče se snažili dovést ji zpět a ukázat cestu, která bude fungovat, bohužel, neviděla, neslyšela.

V Čechách našla svého manžela, který ji dovedl na nějakou chvíli zpět na  cestu k rodičům, od kterých neustále utíkala. Nastěhovali se k nim, můj nevlastní otec našel práci v kravíně a vzali se. Ptáte se proč nevlastní? Matka se nezměnila, podvedla svého nynějšího manžela s jeho nejlepším kamarádem, z toho jsem také já, vtipné, že?

 

Vím jak se jmenuje, on o mne ví také, ale nikdy nechtěl ani slyšet že by nějakým způsobem pomohl. Nevlastní otec, ať už byl později jaký chtěl pochází z dětského domova, bez rodiny, adoptovali si ho manželé z Bukovan, má nevlastní babička a děda, babičku si už nepamatuji zemřela když jsem byla velmi malá. Proto měl asi takovou sílu udržet alespoň tu chvíli rodinu, protože po ni opravdu toužil.  Matka o tom, že nejsem jeho řekla, když čekala moji sestru s ním, už nebylo cesty zpět, nebo ano? Bohužel pro nás ne, Nevlastní otec s myšlenkou toho, že si najde zpět v Čechách novou práci, našel ale něco úplně jiného, svou milenku a dalších 11 dětí, které si za ty roky stihl nadělat. Ale ať nejdu od podstaty, matka se o nás přestala starat úplně, stále utíkala, nechávala nás jen s babičkou a dědou, nebo někde u své tety na chatě, podle slov známých a tet hodně zanedbané. Babička s dědou chtěli žít svůj život v klidu, museli pracovat a ne se starat o vnoučata. Když se jim ozval můj nevlastní otec v mých 2 letech, tak už měl další dítě na cestě v Čechách a žil se novou přítelkyní, její dcerou a jejich sestřenicí. Chtěl si nás vzít do péče, jelikož matka nebyla k nalezení, soud nás svěřil do péče nevlastnímu otci a tak jsme skončili v Čechách, v malém bytečku, kde jsme neměli pořádně ani místo a kde se uložit. Nevlastní děda si nás sem tam brával na víkendy, což byly velice hezké chvilky a snad jediné pozitivní zážitky z raného dětství.

Pamatuji si, jak mě od sestry vždy drželi dál, což se projevilo i v našich budoucích vztazích.

Zpětně už nezjistím důvod svých dalších řádků, každopádně jako maminka nechápu, jak se tak někdo může k jakémukoli dítěti postavit a chovat, nicméně z toho že je můj nevlastní otec kriminálník, gambler a alkoholik, tak jsem ráda, že jsem nezažívala horší věci.

 

Proč to píšu? Jak jsem psala, do 5ti let si nepamatuji téměř nic, jen z vyprávění. Tak od 6. roku si bohužel pamatuji hodně. Nejsou nikterak příjemné, proto vyjmenuji vše opravdu jen obecně, protože z nich se tvořili mé komplexy méněcennosti, různé fobie, strachy a také formovaly můj budoucí život. Každopádně i přes tyto prožitky si myslím, že mne neskutečně posílili jako člověka a je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem tam, kde jsem 😊

 

Tady jsou některé z okamžiků, které vyplouvají na povrch z mého zraněného srdce malé holčičky. Zamykali mě do koupelny, spíže se zhaslým světlem, koupali v ledové vodě, řezali páskem, vařečkou, co měli po ruce, dávali mě klečet do rohu a na ruce  mi dali knihy, mou sestru ode mne oddalovali tak, abych s ní byla co nejméně v kontaktu. Jediné světlé okamžiky mi přicházely ve chvíli, kdy si nás brával nevlastní děda na prázdniny, či víkendy a snažil se nám tolik toužené dětství  zpříjemnit. Byl to velice hodný člověk a já zpětně děkuji, že se nám snažil dát kousek svého srdce a předat to, že jsme úžasné bytosti, protože přesně to v nás viděl.

Mezi nejtěžší chvíle mého dětství patřilo velké odmítání ze světa dospělých, počínaje mou macechou, kdy mi jen tak mimoděk řekla, že jí nemám říkat mami, přes nepřijetí dětí ve škole, nevlastního  otce, sestry a mohla bych pokračovat. Všem jim, ale v tuto chvíli jsem schopna odpustit, protože to nedělali kvůli mně, že bych byla špatný člověk, ale proto, že sami neunesli tíhu sebe sama, to jsem nedokázala ani já. I přesto, že takový nápor na tehdy malé dítě, mé malé já udělali, přišlo velké vysvobození. Jak jsem již psala, otec byl kriminálník a v té době hodně pil, pamatuji, jak neustále někdo bušil na dveře. Nakonec jsme skončili v mých 8 letech zpět u babičky a dědy.

Ráda bych napsala, že ty hrůzy tímto skončily a my se měli krásně a neměly trápení. Každopádně jsem jim velice vděčná za to, co pro nás udělali, a vím, že to co přišlo, byly jejich velké bolesti a sami to nezvládali, bohužel však hledali později pochopení tam, kde dle mého názoru, může postupně život vyhasnout úplně, což byl i jejich případ.

Ze začátku nám bylo moc dobře, babička s dědou se nám snažili dávat to, co mohli. Tady jsem začala chodit do druhé třídy. Něměla jsem kamarády, až někdy do 6. třídy, kdy jsem měla až do konce školy jen jedinou kamarádku. Milovala jsem vždy přírodu a hudbu, knihy, skládala básně a vyrůstala a vychovávala se prakticky sama.

Od 8 do 13ti let to bylo celkem v pohodě. Děda s babičkou se moc snažili, jezdili s námi na různé výlety, babička s námi dokonce zůstala doma a zanechala své práce, aby se nám mohla věnovat. Co bych chtěla dodat je, že bohužel oba měli vždy velký sklon k alkoholu. Pro pochopení nadcházejících událostí. Sociální pracovnice k nám jezdily spíše, když jsme byly menší, bohužel později když jsme dospívaly tak už méně a méně, takže se mým prarodičům dařilo své problémy a sklony k alkoholismu skrývat. V mých 13ti letech děda přišel o práci u českých drah, byl to velice pracovitý člověk. Myslím, že jeho odchod do důchodu byl jedním z hlavních důvodů, proč byl později zlomený jak fyzicky, tak i duševně. Začali jeho epileptické záchvaty a doma to šlo od desíti k pěti. Začala jsem chodit na zdravotní školu v roce 2009, vždy jsem chtěla nějakým způsobem pomáhat lidem a také jsem chtěla dokázat svému okolí, že už nejsem ta malá ublížená holčička, které všichni litovali, ale jsem dívka, která měla své cíle a směr a nehodlala se ho vzdát.

Život mi ale ukázal, že se musím ještě spoustu věcí naučit a spoustu věcí prožít, abych pochopila. Babička se pomalu hroutila z celé situace, která nastávala. Doma spousta hádek, stále se s dědečkem hádali, tím, děda měl proděláno již několik epileptických záchvatů, jeho úsudek již nebyl plně vědomý, navíc stále pil, kouřil a i skrze své zdravotní problémy chodil pít do hospody. Tomu také nepřispěl fakt, že neměl doma oporu a své bolesti řešil i s babičkou tímto způsobem. Do hospody chodil pít, hrál karty a automaty, pamatuju se, jak jsme pro něho se sestrou chodily. Babička se propíjela doma. O matce jsem zaslechla jen zřídka a v životě mi nijak nechyběla. Čím jsem byla starší, tím více jsem se snažila pochopit jednání lidí kolem sebe.

Neměla jsem moc přátel, nechápali to, jaká jsem byla. Bála jsem se k sobě pustit si lidi, protože jsem se strachovala toho, že mi ublíží. Možná se v tom vidíte a moc Vás dalšími řádky nepotěším, jelikož jsem přátele nezískávala v životě snadno a důvěru už vůbec ne! A proč? Bála jsem se jim říci svůj příběh, protože jsem si myslela, že mne nepochopí. Mě, duchovně založeného člověka, který jde do všeho srdcem, i přesto všechno má rád lidi, chce jim pomoci, nepije, nekouří, nechodí na diskotéky a jako zábavu má studium a brigády. Zní to teď zpětně vtipně, ale když si nevážíme sami sebe, jak si nás mohou vážit ostatní?

Od svých 14 let jsem hledala příležitosti, víceméně mi přicházeli sami, protože jsem je v té době moc potřebovala, abych si zaplatila cestu do školy a pomohla babičce. V lednici jsme měli povětšinou jen piva, alkohol a z jídla toho také nebylo mnoho, jelikož peníze šly někam jinam. Začala jsem roznosem letáků po vsi, přes prodej v pouťovém stánku, kdy jsem jezdila po Zlínském kraji, tak i v Italské restauraci točením zmrzliny, později i jako servírka, pracovala jsem jako pokladní v penny Marketu, jako servírka v hospodě, ošetřovatelka, později zdravotní sestra a k další své práci se dostanu později.

 

Vždy jsem ale vše dělala s pokorou a s vidinou lepších zítřků, toho, že mé sny se stanou skutečností a žila jsem v tom, že mi je vlastně dobře a děkovala za to, co mám. Pokora a vděk, je pro mne velice důležitou součástí života.

 

A jak to šlo dál? Babička s dědou si začali půjčovat peníze. Vše první spláceli, ale potom už  to taky zanedbávali.  Když jsem byla ve 2. ročníku, děda začal mít mozkové mrtvice, už mi doma jen seděl na křesle, došel si  pouze na záchod, stále však pil, kouřil, snad ještě tím více, jak se jeho stav zhoršoval. Byl to hrozný pohled dívat se na někoho, koho milujete a on se ničí před očima. Nemůžete mu pomoci, to může jedině on sám. Babička se zhroutila a pila taky, hodně. 

Každý člověk, ač žije ve stejné rodině, zdánlivě stejný příběh, bude vždy cítit něco jiného, než ten, kdo žije vedle něj.

Sestra nic moc neřešila, byla ráda že má volnost, nikdy neměla problém se začlenit, každopádně nutno říci, že i na ní se život podepsal a své bolesti si nese dodnes.

Ve 3. ročníku, už jsem se z toho začala hroutit i já, rozpadal se mi můj obrázek, byla jsem mimo realitu, nevnímala už nic, nevěděla jsem co dělat, babička byla každý večer opilá, děda ten už nevnímal nic, byl rád, že seděl v křesle a došel si na záchod. Bylo to neskutečné, jako zlý sen a jednoho dne ráno, když jsem vstávala do školy, našla jsem babičku v kuchyni na zemi. To byl zlom, zavolala jsem sanitku, nevěděla kdo je, kde je nic, byla zcela zmatená, nicméně mně poznala. Ležela v nemocnici dva dny a výsledek? Odumírání mozkových buněk, orgány selhávali v důsledku alkoholu, samozřejmě i celoživotní stres se na ni podepsal.

Vrátili mi ji domů v hrozném stavu, nestihla ani na záchod, nevěděla o sobě a děda ten také ne. Dva zdevastované, zničené životy a já byla na dně, nevěděla jsem jak jim pomoci a stále jsem se snažila převzít za vše zodpovědnost, nabrala jsem na svá bedra více, než jsem unesla a úplně jsem se zhroutila. A jak se zachovala blízká rodina?

Nejbližší rodina mě v té době odsoudila, že mohu za vše co se stalo, ale zpětně když se jim snažím porozumět, už se na ně nezlobím, protože i je bolelo to, co se děje a nevěděli si s tím rady. Já věděla, že chyba není na mé straně, že mě vždy babička s dědou měli i přes to všechno co prožívali rádi a proto jsem dnes schopna odpustit sobě, tak i jim a poděkovat za ty obrovské zkušenosti, díky nim jsem tam, kde jsem. Od této doby semnou tato rodina nepromluvila, později si však uvědomili, že to co jsem následně udělala, bylo pro dobro všech, bohužel už méně pro mé prarodiče, kteří si pomoci nenechali.

Po tom co se mi babička vrátila z nemocnice, jsem se položila na naprosté dno a řekla stop!! Lapala jsem doslova po dechu, šla jsem za třídní učitelkou a vše jí řekla. Události nabraly rychlý směr a spád. Poprvé jsem totiž chytila svůj život do svých rukou. Věděla jsem, že když zůstanu tam, kde jsem, zbyde ze mě troska. A tak jsme byly během 3 hodin v dětském domově, i když mi bylo avizováno,  že to může trvat měsíce, než se to prošetří, kde je vlastně pravda. Sestra semnou nemluvila téměř rok. Byla jsem úplně sama. Nepochopená pro to, co jsem udělala.

 

Vzala jsem totiž svůj život a začala ho od základu měnit, už ne jako malé dítě, ale jako žena, která má budoucnost a chce věřit v sebe sama.

Během doby v dětském domově, jsem si začala psát s tetou od nás z vesnice. Ona neměla dobré vztahy s rodinou, která mě zavrhla a nabídla mi pomoc. Byla jsem u ní tehdy na vánoce před maturitou a v březnu jsem se k nim nastěhovala, s tím že si mám zařídit dávky hmotné nouze a ona mě nechá bydlet zadarmo, ale uděláme smlouvu. Byla jsem mladá a bez zkušeností a šla do toho s tím, že mi chce pomoct. I když jsme se téměř skrze mé brigády v penny marketu a školu neviděli, stále jsem cítila ten negativní postoj a velké očekávání z její strany. Zdálo se mi, že vše co dělám je velmi málo. Týden před maturitami mně nepustila na internet, abych si udělala zkušební testy z češtiny, a tak jsem šla ke kamarádovi na Vsetín. Psala jsem zprávu, že se vrátím kolem sedmé hodiny večer a když jsem se vrátila, byly klíče z druhé strany zámku. Druhý den jsem maturovala z češtiny, písemné zkoušky, po nich zazvonil telefon ve 14 hodin, že si mám přijet pro věci. Ona nade mnou stála s úsměvem a dohlížela, ať nic nevezmu navíc. Bylo to další velké ponížení v mém životě, ale zpětně to beru jakou zkušenost a naučilo mne to spoustu věcí, které mě v té době posunuly dál. A tak jsem šla bydlet na měsíc ke kamarádovi než jsem dokončila maturitu.

Děda mi zemřel týden před ukončením maturitní zkoušky na ldn. Babička s dědou žili opravdu ve špatných podmínkách a i přes mou snahu chodit na úřady, tak bohužel nezmohli nic, jelikož oni sami pomoc odmítli. Babička mi odešla v 63 letech před rokem a půl.

Proto stále říkám, že my sami můžeme změnit svět, ale pouze tím, že začneme sami od sebe!

 

Každý máme volbu své cesty!

Po maturitě jsem si našla práci se starými lidmi v diakonii, jelikož jsem velice empatický člověk psychicky mě to hodně vysilovalo, nicméně peníze byly potřeba a tak jsem se moc nedívala na to co chci, spíše na to, jaké mám potřeby.  Po maturitě jsem se také dozvěděla, že před mými osmnáctinami babička vybrala všechny moje úspory a nezrušila účet u kooperativy, takže téměř  všechny mé uspořené peníze padly na dluh. Našla jsem si pronájem v rodinném baráčku, dojížděla do práce v diakonii, našla si druhou práci v malé hospůdce a pomalu upustila od penny marketu.  Poté se mi naskytla práce ve městě a bydlení u kamarádčiny macechy, nicméně po 3 týdnech v Bonver klubu jako číšnice, kdy semnou přijali jednoho muže na noční směny,  tak mě při příchodu na ranní překvapil s nožem v ruce, já se schovala a místo volání policii jsem volala kolegyni a šéfové a jednoduše jsem podle jejich slov špatně reagovala, ohrozila peníze v klubu. Vyhodila mě. Když se o tom dozvěděla macecha mé kamarádky, řekla mi, že už u nich nemůžu nadále pobývat, ačkoliv jsem měla ještě jednu brigádu jako prodavačka oblečení v jednom butiku.  Během těch tří týdnů v Bonver klubu, jsem poznala kluka, bydlel hned vedle a nabídl mi pomocnou ruku a bydlení u nich. Stále hrál počítačové hry a díval se na seriály, ale moc jsem si rozuměla s jeho rodiči.

 

Potom přišla nabídka od jeho kamarádů, kteří opouštěli byt 1+kk a jelikož se chtěl také osamostatnit, tak jsme po 3 měsících přestěhovali do společného pronájmu, že to zkusíme. Začala jsem hledat stálou práci, napsala jsem do firmy o pozici kontrolorky ve výrobě. Zavolal mi (pan) Hajdík s tím že se domluvíme na pohovoru.

A tak jsem přišla na svůj životní pohovor --) čekala jsem dole v kanceláři a přišel fousatý chlap v dlouhém černém kabátu. Dovedl mne do svého ateliéru, kde maloval obrazy a já nechápala. Uvařil mi zelený čaj, choval se velmi mile a místo toho, aby vedl pohovor on, začala jsem klást dotazy já. Poté mne provedl po firmě. Když jsme šli do schodů a já za ním,  povídá " tak slečno tady budete uklízet toto, toto a toto ... a já jsem se zasekla a moje ego tak tisíckrát více!!  „já a uklízečka?“ Moje myšlenky! Ale plat byl hezký a tak jsem to vzala. Teď trocha nadpřirozena a magie. Když jsem posílala životopis, tak se z neznámých důvodů ocitl nahoře jiné hromádky, uklízečka, místo kontrolor kvality. Já se rozmýšlela jestli dát do životopisu i fotografii, když mi potom manžel říkal, že se rozhodl podle mých očí a hned si řekl, že jsem asi sirotek a žila jsem s babičkou a že mu účetní, která mou rodinu znala potom řekla o mé minulosti zůstal jak opařený. Během týdne mne stále zval na čaje a vozil domů. S tím klukem co jsem bydlela jsem to skončila.

 

Druhý týden co jsme se s manželem seznámili, se ke mě nastěhoval  a od té doby jsme spolu, začátkem příštího roku již 5 let. Máme dva krásné zdravé kluky. Každý den není procházka růžovou zahradou, ale je důležité na té zahradě pracovat a to s láskou, vděkem a pokorou.

Ptáte se, co mi bylo a je největší motivací? Tohle všechno!

 

Z každé části života se snažím dívat na to pozitivní.  To co mi to přineslo je, že je důležité zpracovat emoce, přijmout věci a události tak jak přichází a vždy se z nich snažit vytěžit co nejvíce. Věřím v to, že nic v našem životě se neděje jen tak a Vesmír a Bůh chtějí pro nás jen to nejlepší, usnadněme si tedy naši cestu a netrestejme se, mějme se rádi a snažme se pracovat na sobě samých, protože jen tak můžeme změnit sami sebe, tím i lidé okolo nás se změní a můžeme tak pomoci změnit i svět, tím že začneme od své duše, svého nitra a budeme vnímat věci vyrovnaně i hlavou. Nebudeme jen brát, ale i dávat a děkovat, to je také důležité, umět se ocenit a vážit si sebe sama, protože tak nám nemůže ublížit nikdo.

Je to jen o Vás a na Vás, jakou cestou se vydáte, nemůžete převzít odpovědnost za celý svět, ale za sebe a svůj život ano!

A proto jsem tam, kde jsem.

Pokud chcete znát více informací o tom, jak jsem se dostala ke zdravé stravě, stačí kliknout na úvodní stranu mých webových stránek a přečíst si rozhovor semnou.

Pokud jste dočetli až sem, mnohokrát Vám děkuji za přečtení této mojí skromné autobiografie, na svém životě pracuji každým dnes a osobní rozvoj se stal součástí mého života, proto pomáhám nejen se stravou, ale celkovou proměnou myšlení.

Ráda pomůžu i Tobě :)